Srdce bojovníka

Dodnes si vyčítám, že jsem byl v Afghánistánu, že jsem aktivně podpořil násilí, válku a agresi, která způsobuje nesmírnou bolest afghánskému národu i celému světu. Měl jsem sen. Mám šílený pocit viny, za můj pobyt v Kábulu a tak úpěnlivě žádám Afghánce, aby mi odpustili, že jsem byl nositelem energie války v jejich domovině… a nějak se objevím před národním pomníkem, důležitým posvátným místem, kde se klaním afgánskému národu a žádám ho o odpuštění. Hluboce lituji toho, že jsem jim ublížil. Odpuštění nepřichází.

Jsme v hlavní kábulské klinice. Velitel jedná s ředitelem kliniky v jeho kanceláři a já a můj tým stojíme na dvoře, kde jsou Afghánci. Jsem vybaven do boje, jsem vybaven, abych přežil. Mám neprůstřelnou vestu, helmu, munici, samopal, pistoli, batoh s dalšími věcmi do boje. Jsem připraven bránit se, střílet, zabíjet, přežít za každou cenu. Dva metry ode mne sedí na lavičce žena s malým miminkem v náručí. Ta žena je nádherná, miminko spí a jsou tak v míru, tak zranitelní. Dál je tam starší paní, zřejmě babička a okolo ní si hraje asi 6letý kluk. Náhle k ní s radostí přiběhne a ona ho láskyplně pohladí. Mladík projede okolo na starém kole. Opodál sedí 5 žen v půl kruhu a s radostí ve tváři se o něčem baví. Jsem smutný, je mi těžko. Chce se mi plakat, část uvnitř mne umírá zasažena dětskou nevinností, krásou ženy, krásou mateřské lásky, křehkostí jejich vztahu. Já jsem pro ně nyní velmi nebezpečný, já na toto místo přitahuju boj a válku. Na ně by nikdo nestřílel, ale na mě ano. Stojím mezi těmito lidmi, ozbrojen, připraven zabíjet a vůbec nechápu, proč tam vlastně stojím. Vždyť jsem věděl proč tam jedu, díky tomu jsem 7 let cvičil, tím jsem 7 let žil. Proto jsem byl jedním z nejlepších vojáků v Liberci. Já jsem si myslel, že jim tam pomůžu, že jim opravdu pomůžu, aby byl jejich život trochu lepší. Vždyť žijí ve strašných podmínkách. Většina Afghánců trpí podvýživou a nemá přístup k pitné vodě. Děje se tam mnoho násilí, děti nemají jistotu ani bezpečí. Ženy nemají svá lidská práva. Muži většinou jen bojují buď mezi sebou, nebo s někým zvenčí.

Uvědomil jsem si, že svojí příslušností k armádě přitahuji do jejich životů nebezpečí, boj a válku, jenom tím, že vedle nich stojím. To na mě se začne střílet. A to mi rve srdce, pane bože tak to bolí. Já vlastně nechci zabíjet vůbec nikoho. Já bych je chtěl poznat, pohladit toho klučinu a slyšet jejich příběhy. Ale já nemůžu, protože jsem ozbrojený a voják. Mně se nikdo neotevře. Já se nikomu nemůžu otevřít, vojáci jsou od toho, aby bojovali.

Uvědomil jsem si nesmyslnost mého konání. Já nikdy nemůžu mít v sobě mír a klid, když budu neustále s něčím bojovat. Nikdy nemůžu přinášet mír a klid lidem a rodinám když já sám v sobě nemám mír a klid.

Uvědomil jsem si, kolik bolesti a násilí je v Afghánistánu v souvislosti s válkou. A nejen tam ale i v domovech těch, kteří jsou tam na misi…

Afghánec přichází ke spojenecké základně s malým klukem v náručí. Zřejmě chce, aby ho na základně vyšetřili, protože kluk vypadá evidentně těžce nemocný. Běžně je toto možné, ale nyní je základna ve vysokém stavu pohotovosti, díky hrozbě teroristického útoku a tak nikdo nesmí ven ani dovnitř. Afghánec chvíli hrozí rukou vojákům na bráně a pak pohodí dítě u brány a odchází. Dítě umírá.

Americký voják v noci vnikl do afghánské vesnice a postřílel 16 civilistů a z toho 9 dětí.

Pane bože…, co se muselo stát, že člověk zavraždí tolik lidí včetně dětí… Tento americký voják byl ve 4 misích v Iráku i v Afghánistánu. Je to manžel a otec dvou dětí. Tohoto vojáka odsoudí buď na doživotí, nebo dostane trest smrti. Trpí pozůstalí Afghánci, trpí obviněný voják, trpí vojákova rodina, média mají o čem informovat.

Moje bolest v srdci je veliká a stále přetrvává. Nevím, jestli kdy pomine. Tehdy u té kliniky ve mně umřel muž, co jel do Afghánistánu, byl to válečník, hrdina, osvoboditel. Teprve nyní, po 4,5 letech hledání a pláče se ve mně rodí pokojný bojovník.

Musím zde uvést, že příběhy o Afghánci co pohodil u základny dítě a o vojákovi co postřílel 16 civilistů, jsou příběhy někoho jiného, které se ke mně dostaly po návratu z mise. Tyto příběhy byly vetkány životem do mého osobního příběhu a staly se jeho nedílnou součástí. Oba příběhy se mně hluboce dotkly, a přestože vypráví o hrozných činech, které se skutečně udály, tak významně přispěly ke zrodu pokojného bojovníka ve mně.

S tímto mým příběhem je silně spjata píseň, u které vždy pláču. A vždy mě dostane k té hluboké bolesti v mém srdci, týkající se války. Je to píseň ze soundtracku k filmu Černý jestřáb sestřelen a jmenuje se „Gortoz a Ran".

S úctou ke všem bojovníkům všech časů i všech bojišť

Tomáš, 30 let, bývalý voják
Mužský svět

Dosud žádné komentáře.

Zanechte komentář